Ukázka 1 z kapitoly Jitřní salám

Ke Kahanu zamířil mně dobře známý Mezný, který mě ubytovával, hned si mě všiml a usadil se u našeho stolu. Bolýne se tvářil neutrálně, ovšem jen do doby, kdy Mezný vytáhl ze své ošuntělé aktovky v papíru zabalený salám, dal ho na stůl, rozbalil a jen tak bez chleba jej přikusoval k pivu.

Bolýne čichal, čichal, až mu to nedalo. "Co to máš?" zeptal se. "To je jitřní salám", ledabyle konstatoval Mezný.

"Jitřní salám? To jsem ještě neslyšel. Divně smrdí. A tady bys neměl jíst svý jídlo", poučoval Bolýne. A měl pravdu. Už tady byla paní Vlasová.

"Pane! To nemůžete si sem nosit svoje buřty", zadrnčela, až vzbudila pozornost Bušňákovu.

"To je jitřní salám", upřesňoval Mezný, ale paní Vlasová byla rázná: "Schovat nebo vyhodit!"

Mezný si nacpal vše naráz do úst, dobrých dvacet deka toho ještě bylo. Tento manévr ale paní Vlasová ohodnotila jako podlý a už přivolávala výčepního Bušňáka.

"Nacpal si do huby vlastní buřty", zvolala uraženě, "něco s tím dělejte."

Na Mezném bylo vidět rozčilení, že se nemůže ohradit ani proti té hubě ani proti označení jitřního salámu za buřty. S hubou plnou jitřního salámu se ale zmohl jen na neurčité huhlání.

"Tady řvát nebudeš", zařval Bušňák, "co měl?" obrátil se na Vlasovou.

"Jen jedno pivo", tvrdě konstatovala Vlasová, "a ty přinešený buřty."

"Tak ho nechte", přimlouval se Bolýne, "já ho znám. Von se uklidní," prohlásil rozhodně.

"Jen aby!", přísně poznamenal výčepní Bušňák, aby si zachoval důstojnost. Bolýnemu ale odporovat nechtěl.